„Jsem tím, kdo Vás povede na cestě k sobě, na cestě ke změně zajetých vzorců, vstříc naplněnějšímu a šťastnějšímu životu.“
Kdo jsem?
Jsem máma dvou úžasných kluků, manželka báječného muže, žena, která hledá a nachází smysl svého bytí. Jsem někým, kdo touží tvořit svou realitu, ale tím, kdo rád pomáhá objevovat smysl života ostatním, protože jsem přesvědčena o tom, že pouze „fungování“ v souvislosti s naší podstatou je jediná záruka kvalitního prožití našich životů. Uvědomělé rozhodování, žití v aktuální chvíli se vším, co mi ona daná chvíle přináší, v respektu se sebou samým, svými emocemi, svými touhami; vlastně úplný opak toho, jak jsem žila doteď.
Jsem žena z vesnice, která touží naplnit Vaše životy radostí. Jsem žena, která v sobě objevila věci, o kterých neměla ani tušení. Jsem někdo, kdo se tak dlouho srovnával s ostatními, až přišel na to, že srovnávat se s kýmkoliv jiným, zkrátka není možné. Jsem totiž originál, tak jako každý z Vás. A přesně takto k Vám budu přistupovat. S respektem, pokorou a velkou důvěrou ve Vaši sílu a Váš posun.
Nyní žiji život, ve kterém jsem spokojená. Tvořím si to, co mě baví. Dopřávám si, co zrovna moje tělo a má duše potřebuje. Mám dostatek času pro SEBE, protože vím, že bez toho nedokážu plnohodnotně existovat. Vím, že abych dávala maximum ze sebe, musím si věnovat čas i péči.
A tak to dělám.
Jsem také učitelkou, jsem v tuto chvíli již i koučkou a lektorkou mindfulness a to je neskutečná jízda.
Pokud chcete, budu Vám o ní vyprávět.
Vždy jsem byla pilnou studentkou lovící jedničky.
Proč?
Tak to nevím, každopádně jsem do toho lovu dala všechen čas i energii, nevím, jestli to dělalo radost mi, okolí, nebo dokonce těm učitelům, ale bylo to tak. Dnes si kladu otázku, co mi to dalo. O jistě, mám nádherný červený diplom se skvělým titulem, který stejně nepoužívám, ale dál?
Nic dál! Tedy ano, zaplula jsem do systému a jela v něm. Co se mi líbilo, nebo nelíbilo, jsem neřešila, přece je fuk, jestli to, co dělám, je v mém souladu, ne? Anebo právě je to jinak? Ne, zkrátka jedu – podat výkon! Při každém září, kdy jsem nastupovala po prázdninách – dovolené – do práce jsem ihned padla – rýma, kašel (tehdy to covid ještě nebyl :-)), tak si říkám: „Nedávám ty dětské nemoci“, jenomže to tak asi úplně nebylo. Nedávala jsem to prostředí, mé tělo mi říkalo: „Takhle ne, panenko.“ Ale já nic, já jsem podávala přeci výkon! Je přeci hrozně důležité vyhovět celému světu – zaměstnavateli, kolegům, rodičům, dětem a ne SOBĚ!
Tak to šlo den za dnem, až jsem otěhotněla, zůstala doma a těšila se. Bylo to fajn, i když samozřejmě jsem tam měla to, že přeci nemůžu být doma, musím do práce, mám tam závazky! Dnes vím, že jsem byla mimo, především pak mimo sebe.
S dětmi a dalšími životními kotrmelci přišla postupně i velká zjištění. Aha, tak já bych asi měla fungovat jinak. Asi je tady něco víc, než slepé následování cizí cesty. Šlapání po cestě, která je fajn, ale zkrátka není moje.
Moji drazí synové jsou pro mne tou největší školou, naučili mě mnoha věcem. Naučili mě pokoře, síle aktuálního okamžiku, čistoty a nutnosti emocí, bezbřehé lásce, která mi probíhá celým tělem. Pochopila jsem moudrost a sílu svého těla, genialitu přírody (ne, tu nechápu dodnes), ale hlavně už vím, jak neskutečná síla se skrývá v naší mysli. Jak ji můžeme používat úžasně konstruktivním způsobem, nebo si s ní nevědomky ničit každou chvíli v každém dni.
Ale ne vždy tomu tak bylo. Ne vždy, oprava NIKDY! jsem nevěnovala pozornost tomu, co mi napovídá má intuice, co mi ukazuje mé tělo. Jsem přeci dokonalá manželka, matka, studentka, dcera, snacha a nevím, co ještě.
Až ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že dokonalá prostě nejsem, že je zcela v pořádku, že dělám chyby, že je to vlastně zcela SPRÁVNÉ, až v tu chvíli jsem se od toho všeho odpoutala a mohla začít svobodně dýchat. Jenomže cesta k naplnění této myšlenky byla strašně dlouhá a nenechte se zmást, nejsem v cíli, pouze jsem na ni nastoupila, ale už ono nastoupení je velmi uklidňující.
On můj příběh se vyvíjí už velmi dlouho a není to námět pro fantastický scénář amerických dojáků. Je to neobyčejně obyčejný příběh člověka – ženy, která byla tak dlouho v nějaké bublině nebo roli, že když z ní vystoupila, nestačila se divit. Už jen samotné přijetí toho, že jsem fakt ŽENA, bylo nesmírně naplňující a obohacující… Jsem ŽENA, to zní fajn. Mám to i v občance, ale cesta k tomuto je také velmi spletitá a třeba se tomu budu věnovat na blogu, ale jedno je jisté,
v okamžiku, kdy jsem začala chápat, co to je být ženou, přijala jsem sama sebe se svými chybami, přestala se ukrývat, bylo mi prostě FAJN!
Proto tolik toužím pomáhat ostatním odkrývat jejich vlastní příběhy, smysl jejich života, protože jsem na sobě zjistila, kolik pravdy máme ukryto pod kůži, ve svých snech, myšlenkách, obavách a věcech, které si ani neuvědomujeme, že nás ovlivňují! Můžeme rozzářit sami sebe! Můžeme rozzářit svět! Já nyní zářím, cítím to a je to i vidět!
Pojďme zářit spolu!
„Největší věci v životě člověka se odehrávají ve chvíli, které nám často nejsou příjemné a po chuti.
Jejich síla však spočívá v tom, že nás žene kupředu.
Proto buďme vděční za všechno, co nám život dává a ze všech jeho lekcí si snažme odnést cokoliv, co nás může pousnout dál. Přestože je to mnohdy těžké.“
Petra Dehnerová