Ruku na srdce – kdo z vás se rád plácá v bahně? Je to špinavé, někdy to smrdí, musíme se pak umývat, mnohdy to umýt ani nejde. V případě, že se nám v tom vyválí pes, tak nadáváme, že ho nebudeme umývat – načež ho stejně umyjeme, protože by „zprasil“ přece naši sedačku!
A co teprve, když opustíme poetismus mé fotografie a nahlédneme na bahno životní?
Neměla jsem to jinak. Bahno? Jdu jinudy! Kdo bude pak umývat ty boty?! Avšak podívejme se na naše moudré děti. Bahno? Boží! Jdu tam! Co bude pak – v dálné budoucnosti – mě absolutně nezajímá! TEĎ mě to baví! TEĎ si to užívám! A ty špinavé boty stejně umyje máma!
Jenomže proč by to mámy měly sledovat jen zpovzdálí? Proč by měly pouze nadávat, že to takhle nejde? Proč to prostě jako VELCÍ dospěláci taky někdy nezkusíme? Protože jsme na to velcí? Protože to není zábava hodná moudrým plnoletým členům společnosti? Nebo máme zkrátka jen strach, že by nás to bavilo a vypadali bychom jako blázni?
Asi něco takového mi brousilo hlavou těsně před tím, než jsem se zula (protože si přeci ty boty nebudu špinit) a šla do toho. S radostí. Bez očekávání! A bylo to boží! Jen tak se brodit. Nepřemýšlet, jestli půjdu vpravo nebo vlevo, abych se nezašpinila, jen jsem šla. Užívala si ten pocit laskavosti, se kterou vás to bahno přijme, protože do téhle chvíle se mu každý jen vyhnul.
Je krásně měkké, poddajné, tvarné. Navíc v něm po vás zůstane obtisk! Stopa! Možná i napořád, nebo do prvního deště:-). Ovšem ve vás zůstane prožitek! Ta radost jen z toho, že jste vystoupili nejen z bot, ale i ze svého automatismu, který do téhle chvíle nad onou černou hmotou ohrnoval nos. Je to krásná a povznášející zkušenost.
Teď poodstupme od přírody a zaměřme se na bahno, kterým kráčíme životem. Také se mu chceme vyhýbat a tančit jen na květinami rozkvetlých loukách. Ne vždy se nám to ale podaří. Je důležité si ale říci, že se jedná o přirozenou součást našich životů. Protože nikdy není nic pouze růžové. A i kdyby na krásně bylo, tak jak by nás to vlastně pousnulo v životě dál?
Jde ovšem o to, jak se s těmito náročnými okamžiky popasujeme. Jestli zůstaneme v pozici, že
za všechno mohou okolnosti, ostatní, svět, nebo (až si projdeme touto fází) si zujeme ty blátem polepené boty a koukneme na onu špinavou část našeho života s odstupem od svých emocí, od zajetých vzorců našeho počínání, zkrátka z nového úhlu. Třeba uvidíme něco jiného než jen stesk nad tím, jak se nám nedaří.
Třeba vykoukne pod slupkou nánosů nečistoty něco, co jsme před tím přehlíželi. Třeba se nestane vůbec nic! Ovšem vždy se můžeme poplácáme po rameni za to, že jsme to zkusili jinak! Že jsme sice „zprasení“, ale šťastní!
A to vám moc přeji! Abyste z každého bahna vyšli silnější a o kousek šťastnější!
P. D.