Jak trávíte večery? Co děláte, když se krajina ponoří do tmy? Čím se bavíte, nebo chcete-li, zabavíte? Potřebujete k tomu někoho? Nebo něco?
To je otázek na úvod, ale čtěte dál. Vysvětlení je prosté (slovy klasika … a kdo se nechytá, nechť si pustí Svěráka a jeho Elektrický proud:-)).
Je pátek večer. Já se procházím po zahradě a jsem v němém údivu. Cítíte tu poetiku dnešního příspěvku? A co až dodám, že se tak úplně neprocházím – nýbrž se brodím právě napadaným, mokrým a těžkým sněhem, který nás všechny překvapil, a nejvíce údržbu silnicJ. Jsem bosá a cítím zcela zřetelně každý krok. To čím dál intenzivnější ledové ostří, které mi projíždí chodidly. Ovšem tohle není to jediné, díky čemu nevycházím z údivu.
Je totiž také tma. Úplná. Nesvítí se v žádném okýnku. Není rozsvícená jediná pouliční lampa. Sleduji místa, která dobře znám, dnes jsou však jiná. Okolo sedmé hodiny totiž v celé vesnici, možná v celém okrese, možná na celém světě – kdo ví (nejde net, abych to zjistila), vypadl proud. Je tedy tma. Nejedou televize. Nefunguje wifi. Je ticho. A tma. A nám se otevírá úžasná příležitost, jak namísto toho, abychom láteřili, že jsme čekali na svůj oblíbený seriál, se můžeme ponořit do sebe.
Je tady nádherný okamžik, jak se ztišit a pobýt v tichu. Jen se sebou samým. Se svými myšlenkami. Nebo klidně bez nich. Jen být, nechat plynout, oddat se přítomnému okamžiku. Který nikam nespěchá. Nic nechce stihnout. Na nic si nespílá. Jen je. Plyne v čase a vlastně bez něj. To je prostě Mindfulness.
Je to psychická očista. Je to ta neskutečná maličkost a tolik potřebná věc, jenž nás nic nestojí, ale může nás nesmírně obohatit. Být v kontaktu se sebou, s tím, co prožíváte, vám může života obarvit, okořenit, naplnit. A tahle ta jedinečná chvíle – chvíle bez elektřiny, bez počítačů, tabletů, telefonů – je právě onou velkou příležitostí i učitelkou.
Učme se tedy. Učme se a otevřme se, protože tím, jak jsme lapeni „do sítě“, do neustálého „čekování“ toho, co se děje, jak se to děje, kdo to „lajkuje“, kdo si co myslí, kdo je takový či makový; tak všechno toto nám činí jediné – vzdaluje nás od sebe samých. My potom hledáme odpovědi všude možně a zapomínáme na to nejdůležitější – na to, že všechny odpovědi a pravdy máme ukryty sami v sobě. Jen nemáme či neznáme aplikaci, která by nás k těmto odpovědím zavedla.
Vy však máte mě, která se dnes tématem ticha a temnoty nechává unášet a pokud jste dočetli až tady, tak se třeba necháte příště unést také. Minule jsem žehnala propadům, dnes žehnám tichu, bytí v temnotě a bez signálu. Jsem vděčná!
S přáním temné večera
Petra:-)
… jasně, že na net to dám, až budu zase v síti, ale teď jdu do ticha:-)