Povím vám příběh, který by nenapsal žádný rukopisec, autor detektivek či někdo jiný. Psal to život sám. A těžko říct, jak to dopadne, myslím tento příběh, ale i kdybyste měli na konci pocit, že jste se dobře pobavili, tak vězte, že za ním je spousta píle, zmaru, slz a velké množství sprostých slov.
Jak to tedy začalo? Psal se rok 19..ale nee.. psal se letošní rok, někdy z kraje, a já si říkám, mohla bych udělat diář (zkoušela jsem to už loni pro pár blízkých). Zpracuji tam vše, co mi na mé cestě pomáhá, co jsem poznala a třeba to někomu bude ku prospěchu. Bude to pecka, dám do toho všechno a vydám ho! Ne jako hobík, chci to udělat jako profík. Ano, bude to tak! Oo, jaká naivita se skrývala za tímto božským plánem.
Tak jak na to? No sepíšu to a dám to nějakému grafikovi, to nemůže být problém. Tahle část byla jednoduchá. Byla totiž jen a jen na mně. Takže v okamžiku, kdy jsem cítila „slinu“, tak jsem psala a psala, až to bylo hotovo. A bylo to boží! Byla jsem nadšená, spokojená. Byla jsem na vrcholu.. Byla.. Pak přišly ty pády (zákonitě musí přijít v každém příběhu, tedy i v tomto).
Grafičku mám! Tramtarará. Pecka! Posílám ji svou práci. Pecka! Týden nic. Měsíc nic. Tak se tedy ozvu. Poprvé. Podruhé. Pak si připadám už trapně, ale potřetí. A hle. Žije! Píše! Zítra mi pošle návrh! Jupí, budu vydávat. Pak prošel den. Kontroluji příchozí poštu. Tucetkrát. Kontroluji wifi. Stokrát. Je týden. Je měsíc. Cítím nechuť. Zmar. Smutek. A první pád na hubu je tady. Kašlu na to, nemá to smysl! Je den. Je týden! Oka, najdu někoho jiného. Ale kde nic, tu nic. Nikdo to nechce dělat. Kašlu na to!
Pak po dlouhosáhlém hledání svitne naděje. Grafik si ovšem není jistý, zda to zvládne! Nuže dobrá. Objevím ještě profíka, ale na toho nemám, oukej, zvládne to můj černý kůň s obavami. A opravdu! Zvládl to! Už to nevypadá jako word! Slavím. Tak teď jen tisk a můžu vydávat!
Kontaktuje mě mentorka – hele je to dobré! Líbí se mi to a pomůžu ti s propagací. Wouw! Tohle se fakt děje?! Boží! Takže toho vydáme víc! Super! Následuje schůzka s tiskařem – nemá problém s ničím. Probíráme to často – co a jak a tak; mou představu, jeho, jak to má vypadat. Ale nedaří se. Termíny se posouvají a pak…dostanu první ukázku (ve chvíli, kdy mělo být hotovo). A? No co myslíte? Stojí to za houby! Ne! Je to hrozné! Katastrofální! Úplně to zabije ten obsah!!! Skládám se! Skládám zbraně! Beru výtisky, přijímám porážku, klidně prodělám i poslední kalhotky, ale tohle nevydám. Je konec! (po kolikáté už?)
Ale co bych to byla za bojovníka, kdybych nevstala z popela jako fénix, nešla do své vnitřní síly a nezabojovala. Dnes jsem viděla novou verzi. Jasně, není to úplně ono, ale jsem spokojená, po všech peripetiích a skládání zbraní to vypadá, že to asi vydám. Ovšem neříkej hop!
Jak to dopadne? No to těžko říct, ale pořád ještě věřím! Jsem totiž snílek, co jiného mi taky zbývá? 🙂