Dnes to bude trošku jiné, ovšem neméně zajímavé:-). Již nějakou dobu se mi v různých obdobích vrací píseň, jejíž text mi přijde naprosto neskutečný, hluboký a děsně mi do toho zapadá spousta věcí. Proto jsem se rozhodla jej dnes použít jako podklad pro nový článek.
Znáte pohádku Ledové království? Já jsem ji viděla pouze jednou a před dlouhou dobou, nicméně ústřední song (tedy vlastně nevím, jestli je ústřední) – Najednou jsem slyšela již mnohokrát. Proč? Co mi na něm přijde úžasného? Tak to vám hned přiblížím. Ovšem zahoďte limity a realitu, budeme v rovině metafor a symbolů.
„Na vrcholcích v noci panuje sníh,
ani stopa po lidech.
Ta samota královstvím je,
královnou jsem vloček všech.
Už kvílí vítr a hřmí bouře v srdci mém.
Zlobu vyšeptám v tichu mrazivém.“
Co když v tuto chvíli bude královstvím vaše srdce, které cítí samotu, zmar, nepochopení. Tedy je ponořené do tmy a nedostatkem lásky je pokryté ledem. Znáte tyhle pocity? Já je znám. Jako dítě jsem je cítila často, ač jsem nevěděla proč. Mohla za to ta zloba? Zloba, která se před nikým přeci NESMÍ ukazovat? Kdo ví. Jedno však nyní vím – jsme lidé a je zcela přirozené, že máme pocity a emoce! Jen je třeba si to uvědomit a pracovat s nimi. Pojďme ale dále – tam je to ještě patrnější.
„Já byla v zámku vězněná.
Skrývej city, buď skříňka zamčená.
To táta chtěl, ty dny pryč jsou.
Svět zná tvář mou.“
Co když jsou zámkem limity rodiny, společnosti, školy. Nebo dokonce naše vlastní hlava?! My se pak skrýváme za maskami v obavě, aby naše přirozenost nebyla v rozporu s dobrými mravy, s názorem autorit – táta – jako jejich symbol? A jak by to vypadalo, kdybychom všechny tyhle zábrany – tohle se nedělá, není to vhodné, tohle nesmíš, takhle to MUSÍ přeci být,.. co kdybychom je jednou provždy (byť jen na chvíli) zahodili…
„Najednou, najednou
chci skončit s tou hloupou hrou.
Najednou, najednou
dveřmi prásknu za sebou.
Já jsem svá,
to chci dokázat všem.
V bouři rozkvétám
a mráz v duši vítězí nad sluncem.“
Co se stane? Budeme volné! A budeme žít podle sebe! Nebudeme hrát hry! Nebudeme skrývat city ani emoce! Najednou! Začneme říkat, co se nám líbí, co už ne! Kde jsou naše hranice, a že prásknout dveřmi je přeci v pořádku! Že jsem to KONEČNĚ JÁ! A právě v té bouři, kdy mnou projíždí silné emoci, si dovolím je projevit a rozkvetu. Nenechám si je pod pokličkou, abych se pomalu vařila ve vlastní šťávě. … a mráz v duši vítězí nad sluncem. Protože je zcela v pořádku, že nemáme neustále slunce v duši a úsměv na tváři. Protože je zcela v pořádku občas cítit zlobu, mít se blbě, prostě nemít den!
„Je zvláštní, jak z té dálky
se všechno menším zdá.
I ten strach, co ve mně vládnul,
je loutka bezmocná.
Jen vyzkouším, jak mocná jsem
a k výšinám mě zvedne zem.
V mé říši bez konce chci žít,
klid mít.“
„Je zvláštní, jak z té dálky se všechno menším zdá. I ten strach, co ve mně vládnul, je loutka bezmocná.“ Možná je to vzdálenost zámku, který je vysoko v horách, možná to může být ale nadhled. Nadhled, který nám může pomoci pochopit, poodstoupit od náročné situace, od reakcí lidí, jímž nerozumíme. A pokud vám to bude fungovat, tak se posouváte do dalšího oddílu této sloky – budete vládkyní svého života, budete mocné (ve smyslu mít vliv nad svým životem), budete žít na zemi s hlavou v oblacích (…a k výšinám mě zvedne zem), v říši, kde budete mít tolik klidu, kolik si ho dopřejete, a zároveň tam bude tolik emocí, kolik vám bude příjemných.
„Najednou, najednou
volná jsem, kráčím oblohou.
Najednou, najednou
mé slzy šperkem jsou.
Já jsem svá,
jsem hráč i rváč.
V bouři rozkvétám.“
A o to tady vlastně jde. Být volné, bez okovů nefunkčních vzorců, bez toho, abych se omezovala, protože se něco nedělá! A co ty slzy? V okamžiku, kdy je přestaneme považovat za výraz slabosti a pozvedneme je jako výraz naší síly, očistu nás samotných, odmění se nám! Nevěříte? Tak si dovolte pláč a uvidíte. Také zkuste být hráčkami, které si hrají se svým životem, se situacemi, s okolím. Buďte své!
„V bouři rozkvétám“. Protože právě bouře nás posouvají. Učíme se právě z toho bahna a nepohody, to je skvělý prostor pro růst!
„Moc má se vzduchem snáší
v kódu neznámém.
A chladná duše září
v krystalcích jak diadém.
Mé myšlenky se tříští,
jedna smysl má.
Je pasé minulost,
když svítat začíná.“
„Mé myšlenky se tříští, jedna smysl má. Je pasé minulost, když svítat začíná.“ Přítomnost, pomíjivost okamžiku, zajetí naší mysli v kolotoči myšlenek a nevnímání právě probíhajícího okamžiku. Prostě mindfulness:-). Být tady a teď se vším, co přítomný okamžik přináší. V respektu toho, že to není vždycky jen růžové, ale vše má svůj smysl (který mnohdy najdeme až s použitím právě toho nadhledu:-) ).
„Najednou, najednou
úsvit dává mi sílu svou.
Najednou, najednou
už nejsem dívenkou.
Já jsem svá,
křídla má hlas můj.
V bouři rozkvétám,
chci žít v zimě bez konce život svůj!“
Ne, drahé dámy, už nejste bezmocnými dívenkami, jste silné, sebevědomé, jedinečné a hlavě DOKONALÉ ženy, které si mohou stanovit hranice, projevit svůj názor, a tedy může mít i váš hlas křídla!
Tak co říkáte na můj pohled na Najednou?:-)
Souzníte? To se ví, že si to teď musíte pustit!
P.