„Hele koukni, ten vypadá jako pěkný blb!“ „To je moc pěkná holčička.“ „Tahle cesta je jistě úplně mimo.“ „Jo tohle – no to je naprostý nesmysl.“ „A co je to za obrázek – klobouk?“
Víte, co mají tyhle věty společného? Tak za A: jsou gramaticky bez chyb; za B: jsou to přímé řeči; a za C: ve všech případech se jedná o posuzování! Tramtarará! Všechny odpovědi jsou správné, můžeme postupovat do dalšího kola!:-) (super, chytlavý úvod je naplněn:-) )
Půjčila jsem dětem úžasnou knížku Malý princ (možná proto tak hravý úvod). Oukej, půjčila jsem ji hlavně sobě (přesně proto ten hravý úvod:-) ).. Předčítám ji dětem a vypadá to asi takto: Já v němém úžasu nestíhám chápat a syn pouze pokyvuje hlavou – něco ve stylu: „To je přece jasné, to nemůže nikoho překvapit.“ (proto ta poslední zmínka v úvodu o klobouku).
Kdo neví, vysvětlím. V úvodu Exupéry uvádí, že když byl malý kluk, nakreslil hada, který snědl šelmu a teď ji tráví, ale dospělí v tom neviděli nic víc než klobouk. Posoudili to, jako ztrátu času a poslali jej „učit se něco, co má větší hodnotu“. A takoví přesně, my dospělácí, jsme. Neustále něco nebo někoho posuzujeme a na základě našich báječných a skvělých zkušeností těmto věcem dáváme cedulku s hodnotou. Dost často to pak vypadá jako na tržišti s lidskou existencí. „Jo tenhle – tak ten je dost divnej, chodí bos.“ „Jo tahle? Tak to Ti řeknu, ta nemůže být normální, protože ta ty děti vůbec nehlídá, lítají si jak chtějí, křičí a taky chodí bosé!“ Možná se v tuto chvíli ale právě nabízí otázka: Co je to vlastně „být normální“?
Je to naše představa, že každý NORMÁLNÍ člověk jde ráno do práce, odhodí děti do vzdělávacího ústavu, kde musí být obuté, čistě oblečené, dělat to, co všichni ostatní; stejně jako my, velcí a moudří dospěláci, kteří zaplujeme do své pracovní pozice, v botách, ze kterých máme večer puchýře, v oblečení, které nám vadí, nevyjadřuje naši náladu, natož naši podstatu a s rozpoložením, že náš ničí každá činnost, kterou uděláme!
Protože jestli to tak je, tak jsem si zrovna uvědomila, že v tom případě nechci být normální:-).
A nyní se tedy dostáváme k tomu POSUZOVÁNÍ. A to: „Ale co tomu řeknou ostatní, lidi?“ Přesně tohle nám totiž naskočí, protože přesně v tomto my jedeme… Protože přeci podle sebe soudím Tebe! A z tohoto důvodu bychom tomu měli jít naproti. A tramtadadá – dostáváme se opět kam? No k mindfulness a k tématu NEPOSUZOVÁNÍ, jako k jednomu ze základních pilířů této báječné disciplíny.
Všímavost nás totiž učí tomu, abychom se oprostili od našeho oblíbeného programu – líbí, nelíbí. Protože v okamžiku, kdy jsem v tomto módu, jedeme po neustále stejných kolejích a vůbec si neuvědomujeme, zda-li je to v souladu s námi samotnými, nebo je to přeci „normální“. Nehledě na to, že ono nás to taky velmi brzdí. Víte vůbec, kolik času trávíme tím, že neustále něco a někoho hodnotíme? A víte o kolik přítomnosti se tím pádem okrádáme? Je to fakt velká kopa!
No a především – ve chvíli, kdy se o posuzování oprostíme, stane se jedna úžasná věc! Přestaneme hledět na to, co na to ostatní, protože když to nebudeme dělat my, pojedeme si v tom, že to nedělají ani ostatní a to je nádherná třešnička na pomyslném dortu pro vítěze! Už nás totiž jednoduše nebude zajímat, co je jak vnímáno a jestli to někomu přijde divné!
Ale co, život přeci není soutěž s dortem v závěru. Zkrátka jde o to, jak to chce každý mít. Mě osobně mód posuzování přestává vyhovovat čím dál více a je mi v tom moc fajn! Protože ono stejně jediný, komu se jednoho dne, v tom mém finále budu zpovídat, budu jen já samotná. A to vám řeknu, to je pro mne velká motivace! Neříkám, že je to jednoduché, ale je to osvobozující.
Takže odpověď na titulek, co nám dává a co bere, si budete muset posoudit sami:-).
Dnešní myšlenka:
„Ty jo, co asi řeknou na ten šílený úvod? A ta fotka, bude se líbit, vždyť je úplně mimo téma!“:-))