Víš, jak naše tělo reaguje na situace, kdy mu není dobře? Kdy je ve stresu, něco ho bolí, cítí se „pod psa“? Jsou to zkrátka ty chvíle, ve kterých si říkáme, jen ať to rychle přejde, ať je mi líp! Ale co kdybychom na to šli jinak?
Když pozorujeme přírodu, můžeme se mnohé naučit. Třeba tahle fotka.
V případě, že si ji opravdu prohlédnete, ne jen proletíte, zjistíte, že je v pohybu. Stébla trávy jsou ohnutá, vysoké topoly na pozadí také, zkrátka tehdy foukalo a hodně.
Vítr! Když je venku 35°C velebíme, že fouká, když je třicet pod nulou, jsme dosti vytočení, když nám mráz zažene ještě více pod kůži. A co udělá naše tělo, když je zrovna třeba ten mráz? Stáhne se, nahrbí se, je v tenzi.
Tráva ani stromy neumí být v napětí. Pokud fouká, tak zkrátka fouká, nenadávají, ale plynou s větrem… Uvolní se do toho!
Když jsem jednou po ránu stála ve sprše a cákala na sebe ledovou vodu, bylo to jako vnuknutí. Uvolni se do toho! Kontakt s ledovou vodou praktikuji už dlouho dobu, ale až teď mi to skutečně došlo!
Naučila jsem se do toho jít naprosto volná a ztotožněná s tím, co se se mnou bude dít, že se tomu poddám a nebudu se bránit. Protože ve chvíli, kdy se začnu bránit – stáhne se mi tělo, napnou svaly, začnu rychleji dýchat, třást se, tak se jedná o úplně normální reakci mého tělo na hrozbu – pozooor ledová!, a můžu si vlastně i ublížit. Minimálně mi v tom bude velmi nepříjemně.
Jenomže já to dělám s pocitem naprosté důvěry a oddanosti v proces, v tu jedinečnou chvíli, která je pokaždé jiná a užiju si to!
Cože sprchovat se ledovou vodou si užít? To se přece zatnou zuby a jede se!?
Ano, dá se to i takhle, ale já jsem si vybrala cestu uvolnění a je mi v tom fajn! Je mi v tom daleko lépe, než zatínat zuby, říkat si, že bude líp, že to jen na chvíli přežiju a pak se jede dál…
Ovšem jak často si pak tohle říkáme, jak často čekáme na chvíli, kdy bude líp!?
Nečekám, ale JSEM!
Tenkrát ve sprše mi došlo, že vlastně nečekám na to, až ledový vítr přestane foukat, vylezu v zimě z řeky, až po mně přestane řvát nepříjemný týpek, který vlastně nemá problém se mnou, ale sám se sebou… Já si v tu danou chvíli uvědomím, že jde mé tělo do obranné reakce (mnohdy už k tomu vlastně ani nedochází) a namísto stažení se zkrátka uvolním!
Musím říci, že to funguje náramně. Když tak přemýšlím, tak ten přesah je fascinující. Naučila jsem se to doma ve vlastní sprše a funguje to opravdu všude, jen jsem to neviděla. Mé tělo si zkrátka zvyklo na pravidelnou dávku stresu a teď s ní umí naprosto úžasně pracovat.
Což je neskutečné! Jsem jako ta tráva na fotce, která se nebrání nepříznivým vlivům, ale naopak, snaží se do toho uvolnit, aby jí i v tom nepříjemném bylo vlastně fajn! Mnoho jsem toho přečetla, že to tak je, ale až teď opravdu vím, co to znamená.
Primárně jsem se začala otužovat, protože jsem chtěla, aby mé tělo bylo silnější a dokázalo odolat kdejaké rýmečce, mám totiž tři chlapáky a to jsou nějaké rýmečky!
O mnoho později mi došlo, že silnější není jen oproti bacilům, je silnější vůči všem nepřízním, které mě během dne čekají a to JEN díky tomu, že se naučilo uvolňovat do stresové situace.
Co říct závěrem?
No že Vám to doporučuji! Je mi skvěle, může být i vám!:-)