Znáte ten pocit, když letíte vzhůru? Je vám božsky! Užíváte si! Všechno klape. Najednou to jde samo. A pak bum! Prásk na zem. Bolí to, že? A hodně! A jak z toho pak ven? A co udělat příště jinak, aby to tolik nebolelo.
Anebo aby se to vůbec nestalo? Jde to vůbec?
Před dvěma týdny, přesněji řečeno – bez jednoho dne, jsem vypustila do světa své velké dílo – tedy veledílo. Mojí srdcovku. Něco, co jsem vytvořila na zelené louce – básnicky řečeno. Něco, čemu jsem věřila já a možná pár lidí okolo, kteří mě znají blíže. Znají mou náturu, mou schopnost jít si za svým a možná i moji víru v lepší zítřky.
Vydala jsem diář (jo, pořád to zní dost šíleně, proto si to dovolím napsat znovu…VYDALA JSEM DIÁŘ!). Je to můj blog, mohla bych si to tady napsat i potřetí, ale nechci vás zdržovatJ. MŮJ JEDINEČNÝ ROK 2022. Už jste ho viděli? Je skvělý, já jsem si to tedy myslela a v okamžiku, kdy jsem ho začala vypouštět mezi lidi, tak si to myslí čím dál více pyšných majitelů, proto soudím, že jsem se nezmýlilaJ. Je to hřejivý pocit. Dokonce i prodej jde velmi dobře, což je další úžasný, posilující pocit.
Tento týden jsem zažila velký propad. Letěla jsem vzhůru… a pak PRÁSK! Pád. Velký. Propad jako blázen. Ale proč? Vždyť to přeci šlape. Diáře odcházejí, vypadá to, že ani nebudu v mínusu, jak to v jednom okamžiku při výrobním procesu vypadalo, tak co se děje? Začala jsem se proto sama sebe ptát. Protože jak je uvedeno na záložce v diáři: „Odpovědi na své otázky hledej uvnitř, v sobě! Jen tak budou v souladu s tím, co cítíš, budou v souladu s tebou!“ Ale abych nekecala, byla i fáze – „Ty jo, kdo mi teď jako pomůže, kdo mě zpátky vytáhne? Komu to řeknu, napíšu?“ To zase joJ. Nebudu si tady přeci lhát do kapsy.
Když jsem se tedy překlenula z roli malinkaté a ubohé chudinky do role tvůrce, začalo se to otevírat. A stále se to odbaluje dál a dál. Dnes mi pomohl s většímu pochopení i příspěvek mé drahé mentorky Věrky Svach, která se tázala svých klientek, zda mají někoho na pomoc s úklidem. A to byl ten přelomový moment… a rozjelo se to: „Proč se taky divíš, že jsi v propadu, když ti neustále přetéká koš s prádlem, přes okna se nedá koukat ven, neustále se točíš v kuchyni, nestíháš uklízet koupelnu, vytírat, utírat prach, starat se o děti, o muže.; do toho lítáš na poštu, vyřizuješ objednávky, balíš, píšeš věnování – dáváš zkrátka všanc svou energii – domů, do světa, na internet!“ A tu jsem prozřela. Prostě mi přetekl koš i v hlavě. Prostě toho je moc. Prostě si musíš pomoci. Jasně, že jsem to zkoušela – meditací, vyběhat se (ne se zaběhnout), ať už s dětmi nebo bez nich. Ale nebyla to dlouhodobá úleva. Až ta chvíle – možná střet s realitou, mi pomohla k tomu, abych to všechno pochopila.
Ano, už jsem to psala, ale dovolím si to uvést znovu – buďme proto rády za každý pád a propad. Je jedno, jak je hluboký a jak dlouho se budeme znovu škrábat nahoru; důležité je, abychom se z nich poučili! Já se poučila – sezvala jsem svou pánskou domácnost, řekla dost a hlavně – řekla si zcela vážně O POMOC! A dnes si tady píšu, děti si čtou, manžel zametá a je mi fajn! Je fuk na jak dlouho to je, jde o to, že teď je to fajn!
Díky propadu! Díky, že mě to nestálo víc, než jeden den na dně (na momentálním, chápu, že dno se stále posouvá a vyvíjí)! A hlavně díky, že jsem to pochopila!
Nechť máte krásný den a pokud jste propadu, žehnejte mu! Těšte se na chvíli, až znovu vyletíte!